Očima Laskavé Rebelky: Co nám pomůže, když se na nás všichni vykašlou? 2. díl

​Pocit vlastní hodnoty, že k něčemu jsme. Kde ale vzít a  nekrást...
V prvním díle jsem slíbila pokračovat ve své zpovědi o tom, jaké jsem udělala největší chyby v cestě za sebevědomím a vnitřním klidem. Ta další se týkala právě pocitů, že nejsem k ničemu, že nemám pro tento svět žádnou hodnotu.
 
Když se řekne slovo hodnota, okamžitě mi naskočí další slovo - a to je HODNOCENÍ. Ve vztahu k člověku je to podle mě vždycky destruktivní proces, nebo minimálně takový, který nepomáhá. Ani ve vztahu sama k sobě.
 
 
 
 
Vyslovením jakéhokoli hodnocení (platí to dokonce i pro kladné) totiž dodáváme energii kódu přesvědčení - říkáme o druhém jaký JE, ale to my ve skutečnosti nemůžeme vědět - jde pouze o naše vnitřní vnímání. Když hodnotíme, vychází naše slova z oblasti EGA a promlouvá k EGU druhého - vytváří falešné pocity nadřazenosti nebo méněcennosti. Věřte mi, že falešné jsou.
 
Vzpomněli byste si, když zalovíte ve svém dětství - kdy a kde jste zažili hodnocení druhými poprvé?
 
Jaká je emoce, která předané informace provázela?
 
A zkuste si teď vzpomenout -  kdy se vám to dělo naposled v nedávné době? A stejně tak si vybavte tu emoci.
 
Dobře své emoce prozkoumejte. Kam až nás jsou schopné dostat, co vše se v nás děje, když nám někdo oznámí, jací JSME a my netušíme, že jde o falešnou zprávu... 
 
A ještě jedna otázka: Kdy jste naposledy někoho hodnotili vy sami, co jste říkali druhému člověku o svých přesvědčeních? Jakou emoci jste prožívali jako hodnotitelé?
 
Emoce hodnoceného mě dostávaly do kolen, a tak se zrodila moje chyba č. 2: Abych dodala hodnotu sama sobě, chtěla jsem si ji nějak zasloužit u ostatních.
 
Aby mě hodnotili kladně. Předpokládala jsem, že to bude fungovat, když se přece tak snažím všem vyhovět. Pořád jsem sledovala, co bych na sobě ještě mohla změnit a opravit. Uzavřela jsem sama sebe v kleci nejistoty, zda vše dělám správně.
 
A pak mi to najednou docvaklo - proč čekám, že mě budou pořád všichni hodnotit? No - protože jim to uvnitř své hlavy dělám taky a pořád!
 
Chtěla jsem to změnit a zkusit, co se stane, když si to v hlavě srovnám tak, abych s hodnocením ve své mysli dokázala přestat...
Abych si pro začátek nenaložila příliš těžký úkol, fáze první byla o pouhém pozorování, kdy se mi to děje v průběhu dne (tedy že mi hlavou víří myšlenky z oblasti EGA o druhých lidech, které potkávám).
Postupně, když jsem na tyhle myšlenky začala číhat, tak najednou přicházely méně často. Mohla jsem tedy postoupit do fáze druhé - přijetí a úsměv ,v hlavě jen myšlenka na radost ze setkání. Nastalo obrovské uvolnění a já si uvědomila, že už vůbec nemám strach, jak mě lidé hodnotí, protože už jsem to od nich zkrátka vůbec neočekávala, bylo mi to tak JEDNO, jak jen je to možné -  v pozitivním slova smyslu, tak hezky jedno.
Tohle jednoduché cvičení mysli mi udělalo v životě prostor myslet na jiné věci, prožívat každý den kousek radosti z obyčejného (nebo neobyčejného?) bytí sama sebou - a to stačí.
 
V příštím díle se podíváme na mojí třetí největší chybu, mezi tím se uvidíme na osobních konzultacích, inspirativních setkáních a také na Facebooku Laskavé rebelky, kde se můžete podělit o své zkušenosti, také vám ráda odpovím na vaše otázky k tématům osobního rozvoje a podpory sebevědomí.
 
Vaše Laskavá rebelka Léňa